Montessori

Montessori školky, školy, pomůcky, hračky i výchova. S tímto pojmem se dnes setkáváme stále častěji. Ale co Montessori skutečně znamená? Jak vypadá běžný den v Montessori třídě? A co si z tohoto přístupu mohou odnést rodiče nebo učitelé z běžných škol? Pojďme se na Montessori podívat trochu blíž – nejen z pohledu teorie, ale především školní praxe.

Montessori není jen o krásných dřevěných pomůckách

Když se řekne Montessori, spoustě lidí se vybaví dřevěné pomůcky, pečlivě uspořádané police, malé koberečky a děti, které si samostatně pracují.

A ano, i tohle k Montessori patří. Jenže jeho podstata je mnohem hlubší.

Učím v Montessori škole v prvním trojročí, tedy s dětmi přibližně od šesti do devíti let. Každý školní rok také připravuji kurz pro předškoláky, ve kterém se během deseti společných lekcí věnujeme dovednostem důležitým pro vstup do školy.

Díky práci s dětmi různého věku mám možnost dívat se na jejich učení z několika úhlů. A právě tady mi Montessori dává velký smysl.

Montessori pro mě není jen metoda výuky. Je to především přístup k dítěti, k jeho potřebám, schopnostem a přirozené touze poznávat svět.

Nejde o to, aby každé dítě ve stejnou chvíli dělalo stejný úkol a dosáhlo stejného výsledku. Jde o to vytvořit takové prostředí, ve kterém má možnost rozvíjet se vlastním tempem, učit se samostatnosti a postupně přebírat odpovědnost za své učení.

A to rozhodně neznamená, že si děti jen hrají nebo si mohou dělat, co chtějí.

Jak to všechno začalo?

Za Montessori pedagogikou stojí italská lékařka a pedagožka Maria Montessori, která na začátku 20. století začala pozorovat, jak se děti přirozeně učí.

Zjistila, že děti mají obrovskou potřebu objevovat, zkoušet, opakovat činnosti a postupně získávat nové dovednosti. Pokud mají vhodné podmínky, dokážou se soustředit, pracovat samostatně a učit se s vnitřním zaujetím.

Na základě svých pozorování vytvořila pedagogický přístup, jehož principy využívají školy po celém světě dodnes.

Jednou z nejznámějších Montessori myšlenek je:

„Pomoz mi, abych to dokázal sám.“

A právě v této větě se skrývá něco, co považuji za velmi důležité.

Dítě nepotřebuje, abychom za něj všechno udělali. Potřebuje, abychom mu ukázali cestu, nabídli pomoc ve správnou chvíli a dali mu prostor věci zvládnout.

Základní principy Montessori: Jak vypadají ve skutečné třídě?

1. Každé dítě má své tempo

Tohle je jedna z věcí, které na Montessori považuji za opravdu důležité.

V jedné třídě se setkávají děti s různými schopnostmi, zkušenostmi i potřebami. Některé rychle pochopí matematické souvislosti, jiné potřebují více času a opakování. Jedno dítě už čte celé knihy, zatímco jiné si teprve upevňuje základy čtení.

A to je přirozené.

V Montessori se snažíme nevnímat rozdílné tempo jako problém, ale jako součást vývoje každého dítěte.

V praxi to neznamená, že děti nemají žádné cíle nebo že mohou některé učivo úplně vynechat. Znamená to, že k těmto cílům mohou docházet různými cestami.

Když dítě nějakému tématu nerozumí, můžeme se vrátit ke konkrétní pomůcce, nabídnout jiný způsob vysvětlení nebo dát prostor k dalšímu procvičování.

Nejde o to být za každou cenu první. Důležité je skutečně porozumět.

2. Připravené prostředí není jen hezky uspořádaná třída

Když někdo poprvé vstoupí do Montessori třídy, často ho zaujmou otevřené police, přehledně uspořádané pomůcky a pracovní místa, která si děti mohou samostatně připravit.

To všechno má svůj důvod.

V Montessori mluvíme o připraveném prostředí.

Prostředí by mělo být přehledné, dostupné a přizpůsobené potřebám dětí. Každá pomůcka má své místo a děti vědí, kde ji najdou a kam ji mají po práci vrátit.

To ale není jen otázka pořádku.

Když je prostředí dobře připravené, děti nejsou při každém kroku závislé na dospělém. Mohou si samy nachystat práci, vybrat potřebné materiály nebo uklidit své pracovní místo.

Zároveň to klade velké nároky na učitele.

Připravit prostředí totiž neznamená pouze srovnat pomůcky do polic. Znamená to přemýšlet, co děti právě potřebují, jaké dovednosti rozvíjejí, s čím si nevědí rady a jaké nové výzvy jim můžeme nabídnout.

Dobře připravené prostředí by mělo pomáhat dítěti k samostatnosti, ne jen dobře vypadat na fotografii.

3. Svoboda neznamená, že si každý dělá, co chce

Tohle je asi jeden z nejčastějších mýtů, se kterými se Montessori setkává.

Děti si mohou vybírat práci, pohybovat se po třídě a často pracují na různých činnostech. Zvenku to může působit, že jejich den nemá žádná pravidla.

Ve skutečnosti je to ale jinak.

Montessori staví na principu svobody v jasně nastavených hranicích.

Dítě má možnost volby, ale současně se učí respektovat ostatní, pečovat o prostředí, dokončovat svou práci a přijímat odpovědnost za vlastní rozhodnutí.

Když si například vybere matematickou pomůcku, mělo by vědět, jak s ní pracovat, jak ji používat ohleduplně a kam ji po dokončení vrátit.

Stejně tak se učí, že nemůže přerušovat práci spolužáka jen proto, že zrovna něco potřebuje.

A tady přichází jedna z náročnějších částí Montessori pedagogiky.

Samostatnost ani odpovědnost nevzniknou ze dne na den. Děti se je musí postupně učit. Potřebují pravidla, jejich vysvětlení, důslednost a podporu dospělého.

Montessori tedy není výchova bez hranic. Právě naopak – s hranicemi vědomě pracuje.

4. Děti se učí rukama, pohybem a vlastní zkušeností

Tohle je oblast, která mi dává velký smysl jak v práci se školáky, tak při přípravě předškoláků.

Děti potřebují věci vidět, osahat si je, vyzkoušet a zažít.

Představme si třeba matematiku.

Můžeme dítěti napsat na papír příklad 8 + 5 a vysvětlit mu postup. Anebo mu nabídnout konkrétní materiál, se kterým si množství skutečně vytvoří, přidá další a samo pozoruje, co se stane.

Najednou nejde jen o zapamatování výsledku. Dítě začíná chápat, co s čísly vlastně dělá.

Podobně to funguje při poznávání geometrických tvarů, práci s jazykem nebo zkoumání přírody.

V Montessori postupujeme často od konkrétní zkušenosti k abstraktnímu pochopení.

Neznamená to, že děti budou navždy počítat s korálky nebo používat pomůcky. Ty jsou mostem, který jim pomáhá pochopit princip. Jakmile mu porozumějí, mohou postupně přejít k práci bez nich.

Právě proto mají Montessori pomůcky svůj význam. Nejsou to jen hezké hračky. Jsou promyšlené tak, aby dětem pomáhaly objevovat konkrétní vztahy a zákonitosti.

A současně platí, že ne každá dřevěná hračka s označením Montessori je skutečnou Montessori pomůckou.

5. Chyba není katastrofa

Kolikrát se dítě při práci zarazí a podívá se na dospělého s otázkou: „Mám to dobře?“

Je přirozené, že děti hledají ujištění. Ale pokud jim budeme neustále potvrzovat každý krok, mohou si na našem hodnocení vytvořit příliš velkou závislost.

Montessori se snaží podporovat také schopnost vlastní kontroly.

Řada pomůcek je vytvořena tak, aby dítě mohlo samo zjistit, že něco nesedí, a pokusit se chybu opravit.

A právě to považuji za velmi cenné.

Když dítě přijde na chybu samo, musí přemýšlet, hledat příčinu a zkoušet jiné řešení.

Samozřejmě jsou situace, kdy je pomoc dospělého potřeba. Nejde o to nechat dítě donekonečna tápat nebo ho vystavovat zbytečné frustraci.

Jde spíš o to nepřebírat řešení příliš brzy.

Někdy je nejlepší pomocí to, že dítěti dáme čas, aby na věc přišlo samo.

Jak funguje Montessori školka?

Montessori vzdělávání nezačíná až v první třídě.

V mateřské škole se děti prostřednictvím připraveného prostředí učí samostatnosti, soustředění, koordinaci pohybů, jazyku, matematickému myšlení i vzájemnému respektu.

Významnou součástí Montessori školky jsou aktivity praktického života.

Možná vypadají úplně obyčejně – přelévání vody, přesýpání, zapínání knoflíků, péče o rostliny nebo příprava jednoduchého jídla.

Jenže právě při těchto činnostech se dítě učí soustředit, plánovat postup, koordinovat pohyby a dokončit započatou práci.

Vedle praktického života se děti věnují smyslovým aktivitám, jazyku, matematice a poznávání okolního světa.

Velkou roli hrají také věkově smíšené skupiny.

Mladší děti mohou pozorovat starší a inspirovat se jejich činností. Starší děti se zase učí ohleduplnosti, trpělivosti a pomoci ostatním.

Montessori školka tedy není jen o přípravě na školu v podobě pracovních listů, poznávání písmen nebo počítání.

Je především o vytváření pevných základů, na kterých může dítě později stavět.

A co Montessori základní škola? Jak vypadá výuka?

Právě tady už mohu vycházet přímo z prostředí, ve kterém pracuji.

Učím v prvním Montessori trojročí. To znamená, že v jedné třídě společně pracují děti přibližně od šesti do devíti let.

Na Montessori škole mě baví právě to, že učení nemusí probíhat jen jedním způsobem.

Děti mohou pracovat s konkrétními materiály, samostatně procvičovat, spolupracovat ve dvojicích či skupinách a postupně přecházet ke složitějším úkolům.

Každé dítě nemusí právě dělat totéž

Zatímco jedna skupina pracuje s matematickou pomůckou, jiní žáci se mohou věnovat čtení, psaní nebo samostatné práci.

Učitel průběžně sleduje, jak děti postupují, představuje nové učivo a pomáhá tam, kde je to potřeba.

To ovšem neznamená, že děti nemají žádný plán nebo že se učí pouze to, co je právě baví.

Naopak. Důležitou součástí práce učitele je sledovat jejich pokroky, plánovat další kroky a zajistit, aby se postupně rozvíjely ve všech potřebných oblastech.

Věkově smíšená třída má své výhody

Na společném vzdělávání různě starých dětí je zajímavé, že se role přirozeně proměňují.

Dítě, které bylo v prvním ročníku nejmladší a potřebovalo podporu starších, se postupně dostává do situace, kdy může samo někomu pomoci.

Učit se od druhých a zároveň jim předávat vlastní zkušenosti je velmi cenná součást vzdělávání.

Samozřejmě ani věkově smíšená skupina nefunguje automaticky dokonale. Děti se musí učit spolupracovat, respektovat odlišné potřeby a řešit konflikty.

A i to je důležitá součást školního života.

Učitel není jen ten, kdo stojí před tabulí

V Montessori se často používá slovo průvodce.

Někdy ale může vyvolávat dojem, že učitel jen sedí stranou a pozoruje děti při práci.

Ve skutečnosti je jeho role velmi aktivní.

Musí mít přehled o tom, co jednotlivé děti zvládají, co potřebují procvičit a jaké nové učivo jim nabídnout. Připravuje prostředí, představuje pomůcky, vede individuální i skupinové lekce a sleduje pokroky dětí.

Zároveň musí umět odhadnout, kdy do práce vstoupit a kdy naopak ustoupit.

A to není vždy jednoduché.

Právě v tom vidím jednu z velkých výzev Montessori pedagogiky – hledat rovnováhu mezi vedením dítěte a prostorem pro jeho vlastní aktivitu.

Montessori a příprava předškoláků: Co děti skutečně potřebují před nástupem do školy?

Vedle práce v prvním trojročí se každý školní rok věnuji také přípravě předškoláků.

Vedu kurz, který má deset lekcí a je určený dětem v předškolním věku.

Právě propojení předškolního a školního období mi připadá velmi důležité.

Když mluvíme o školní připravenosti, rodiče často jako první napadne, jestli dítě pozná písmena, umí napočítat do dvaceti nebo dokáže napsat své jméno.

Jenže připravenost na školu je mnohem širší.

Důležité je také to, jestli dítě dokáže naslouchat, porozumět pokynu, soustředit se na činnost, komunikovat s ostatními, zvládat přiměřenou míru samostatnosti nebo se vyrovnat s tím, že se mu něco nepodaří hned napoprvé.

A samozřejmě se rozvíjejí i další oblasti – jemná motorika, grafomotorika, zrakové a sluchové vnímání, řeč, prostorová orientace nebo základní matematické představy.

Právě tady vidím velký prostor pro Montessori principy.

Předškolák nepotřebuje jen sedět nad pracovním listem. Potřebuje především objevovat, manipulovat, pohybovat se a získávat zkušenosti.

Například při třídění předmětů podle vlastností, skládání posloupností, práci s množstvím, vyhledávání rozdílů nebo při jednoduchých činnostech zaměřených na motoriku se rozvíjí celá řada dovedností, které dítě později využije ve škole.

Nemusíme tedy na školu připravovat tím, že z předškoláků uděláme malé školáky.

Můžeme jim pomáhat vytvářet základy, díky kterým pro ně bude přechod do školy přirozenější.

Montessori doma: Co mohou vyzkoušet rodiče?

Dobrou zprávou je, že mnoho Montessori principů lze využít i doma. A rozhodně k tomu není potřeba kompletně předělávat dětský pokoj nebo nakupovat drahé vybavení.

Někdy stačí změnit drobnosti v každodenním životě.

Dejte dítěti prostor pro samostatnost.

Nechte ho připravit si oblečení, nalít vodu, nachystat jednoduchou svačinu nebo uklidit své věci. Přizpůsobte úkol jeho věku a schopnostem.

Nespěchejte hned s pomocí.

Když se dítěti něco nedaří, zkuste mu dát chvíli na vlastní řešení. Případně mu nabídněte malou nápovědu místo toho, abyste činnost dokončili za něj.

Nabízejte přiměřenou možnost volby.

Místo otázky „Co chceš dnes dělat?“ může být pro menší dítě vhodnější nabídnout dvě konkrétní možnosti.

Zapojte děti do běžného života.

Vaření, skládání prádla, péče o rostliny nebo společný nákup mohou být skvělými příležitostmi k učení.

Nebojte se chyb.

Dítě nemusí mít všechno správně na první pokus. Důležité je, aby mělo příležitost zkoušet, přemýšlet a postupně se zlepšovat.

A hlavně – není potřeba být dokonalým Montessori rodičem.

Důležitější než dokonale připravená polička je vztah, respekt, trpělivost a ochota dítěti naslouchat.

Dá se Montessori využít i v běžné škole?

Určitě ano.

I když učím přímo v Montessori škole, myslím si, že řada těchto principů má své místo také v klasickém vzdělávání.

A rozhodně to neznamená, že by všichni učitelé museli ze dne na den změnit způsob výuky.

Někdy mohou pomoci opravdu malé změny.

Třeba dát dětem více prostoru při hledání vlastního řešení. Zařadit názorné materiály místo pouhého výkladu. Umožnit jim vybrat si z několika aktivit nebo vytvořit úkol, u kterého mohou samy zkontrolovat svou práci.

Velký smysl má také propojování učiva s reálným životem.

Když děti chápou, proč se něco učí, snáze si k tomu vytvářejí vztah.

Samozřejmě každá škola, třída i pedagog mají jiné podmínky a možnosti. Co funguje v jedné skupině, nemusí stejně fungovat jinde.

Právě proto mi připadá důležité nepřistupovat k žádné pedagogické metodě jako k univerzálnímu návodu.

Nejde o to převzít všechno. Jde o to rozumět principům a umět je smysluplně využít.

Je Montessori pro každého?

Tohle je otázka, na kterou podle mě neexistuje jednoduchá odpověď.

Každé dítě je jiné a každá rodina má jiné potřeby a očekávání. Stejně tak se liší jednotlivé Montessori školy, jejich prostředí, pedagogické týmy i konkrétní způsob práce.

Montessori má mnoho silných stránek. Podporuje samostatnost, aktivní učení, zodpovědnost i spolupráci.

Zároveň ale vyžaduje dobře připravené prostředí, zkušené pedagogy, důslednou práci s pravidly a citlivý přístup k jednotlivým dětem.

Samotný nápis Montessori na dveřích školy proto ještě nezaručuje, jak bude vzdělávání skutečně fungovat.

Pokud rodiče o Montessori škole uvažují, doporučila bych jim zajímat se především o každodenní život školy, způsob komunikace, přístup pedagogů a celkovou atmosféru.

Právě to často prozradí víc než množství pomůcek na policích.

Co mi Montessori připomíná každý den?

Že učení není jen o správných odpovědích.

Je o otázkách, objevování, zkoušení a postupném porozumění.

Že dítě nemusí všechno zvládnout hned. A že někdy udělá mnohem větší pokrok ve chvíli, kdy mu dáme prostor, než když mu přesně ukážeme, co má udělat.

Zároveň ale Montessori neznamená, že je všechno jednoduché, klidné a ideální.

I v Montessori třídě řešíme běžné školní situace. Někdy se dětem nechce pracovat, někdy je pro ně těžké se soustředit, někdy potřebují více podpory nebo jasnější vedení.

A právě to k práci s dětmi patří.

Montessori podle mě není cesta k dokonale fungující třídě, ve které nikdy nevznikne problém.

Je to způsob, jak se na děti a jejich učení dívat. Jak hledat rovnováhu mezi svobodou a odpovědností, samostatností a pomocí, vlastním tempem a společnými cíli.

A možná právě proto mi dává takový smysl.

Učení nemusí probíhat jen před tabulí

Myšlenka, že děti se nejlépe učí tehdy, když mohou být aktivní, zkoumat, přemýšlet a samy objevovat, je blízká také tomu, co chci předávat prostřednictvím MimoTabuli.

Ráda hledám způsoby, jak dětem učivo přiblížit prakticky, názorně a smysluplně. Jak jim nabídnout materiály, se kterými mohou samostatně pracovat, přicházet na souvislosti a zažívat radost z toho, že něco zvládly.

Ne každý vzdělávací materiál musí být originální Montessori pomůckou, aby měl ve výuce své místo.

Důležité je, jak s ním pracujeme, co dětem přináší a jestli jim skutečně pomáhá porozumět.

A právě o takovém učení bych chtěla na tomto blogu psát.

O Montessori, školní praxi, práci s předškoláky, vzdělávacích pomůckách i drobných nápadech, které mohou dětem pomoci na jejich cestě za poznáním.

Protože učení se neodehrává jen v lavici a před tabulí. Někdy ty nejdůležitější objevy přicházejí právě mimo ni.

Vítej na MimoTabuli.